PORODNÍ PŘÍBĚH: strážný anděl Anička

Určitě znáte ten pocit, kdy máte v hlavě plán a postupně, jak nabývá skutečnosti se koncová vize malinko mění 🙂 tak přesně toto jsem prožívala v průběhu psaní knihy.

Díky laskavému svolení hlavních aktérek, které mi poskytly tento porodní příběh, zveřejňuji nepoužitý text v knize alespoň zde, protože je to překrásné čtení, kdy velkou roli sehrála SPOLUAUTORKA ANNA KRAUSE

Příběh je sepsán autenticky, maminkou Lenkou, bez mého zásahu, kromě pár korektur:

„Anička – náš anděl strážný…“

Moje náročné těhotenství a zkušenost s Aničkou, která mi nakonec zachránila život mě i mému synovi…

Vzpomínám si jako včera na ten pocit, kdy jsem doma držela svoji prvorozenou holčičku, naši malinkou Nicol v náručí… Byla tak droboučká a já jsem byla vděčná, že je v pořádku. A najednou mi došlo, co všechno mohlo a mělo být jinak. Narodila se předčasně ve 35.tt s váhou 2750 g.

Díky epiduralu jsem vůbec necítila nohy, které mi šly samy silou k sobě, vytrhla jsem i třmeny a nohy mi nakonec musela držet porodní asistentka a přítel, který to měl z první ruky a dlouho tento obrázek nemohl vyhnat z hlavy. Po porodu mi ji hned odnesli, jen jsem ji zahlídla, nemohla jsem ji ani pohladit, dali ji pro jistotu na podporu dýchání, i když dýchala sama.

Platila jsem si nadstandardní pokoj a byla jsem ráda, všechny maminky měly miminka u sebe, jen moje Nikinka byla na neonatologickém oddělení. Ležela tam úplně sama ve studeném boxu. Dostala novorozeneckou žloutenku. Svítili na ní, přes očička měla pásku. Každou volnou chvilku jsem byla u ní a držela ji za její malinkou ručičku. Moc dlouho mě u ní nikdy nenechali. Měla zavedenou sondu do žaludku a krmili jí stříkačkou. Jako prvorodička jsem nic netušila a až po 3 dnech jsem přišla za sestrou s tím, že vím, že se krmí sondou, ale že mi začíná odtékat mléko, tak jestli by to nešlo nějak udělat, aby ji krmili mým mateřským mlékem… Odpověď… Vy neodsáváte???

Ne, nikdo mi to neřekl, netušila jsem to. Malou mi nikdo nedovolí přiložit, prý je moc slabá, aby sama sála… Byly to lži a já jsem jim věřila… Skončilo to tak, že jsem pro svoji maličkou chtěla jen to nejlepší a tak jsem odstříkávala mateřské mléko každé 3h po celých 10 měsíců a doslova jsem slévala každou kapku. Odsávání manuální odsávačkou mi zabralo 90 minut a já jsem měla dalších 90 minut na vše ostatní… Spánek, jídlo, vaření, procházky.

Bez sterilizační sady, vyvařených lahví a boxu na mateřské mléko jsem neudělala ani krok. Byla jsem vyčerpaná a málem mě to stálo vztah s přítelem. Vzpomínám si, že Nikolka se ode mě napila asi dvakrát, když nás po 10 dnech pustili z porodnice domů, kontaktovala jsem moji laktační poradkyni z předporodního kurzu, která se chlubila tím, že rozkojí i chlapa. Hned jsem jí volala, její nezájem mě dost zaskočil… Prý mám být ráda, že je holka zdravá a že po tolika dnech už to nemá smysl. Tak bude na flašce no a co. No a co??? Ale já jsem ji chtěla krmit mým mlékem, tou nejcennější tekutinou, co existuje… Ne náhražkami. Nedokázala jsem to, Nikolka byla půl na půl na mateřském mléku a tomu hnusu z krabice… 

Když jsem byla těhotná podruhé, věděla jsem, že tohle už nedopustím a začala jsem se zajímat, jak by to mohlo být jinak. Na fórech maminky psaly, že přístup personálu v porodnici je úplně jiný, když s sebou máte někoho zvenčí, kdo tomu rozumí. Vlastní porodní asistentku nebo dulu.

A tak začalo moje výběrové řízení. Jako první jsem se ve 21.tt setkala s dulou, která měla velké zkušenosti, ale její přístup mne velice zaskočil. Nejdříve mne vyslechla, jak bych si to představovala. Poté mi sdělila ceník, začalo ujišťování, že to zvládneme v pohodě doma, že porodnice nebude potřeba. Tatínek i dcera (naše malá 2,5 letá holčička) budou u toho nádherného zázraku zrození.

Ne ne ne, tohle není pro mě. Nechci, aby Nikolka slyšela můj křik, viděla spoustu krve a už vůbec ne u nás doma. A co když se všechno zkomplikuje jako u mého prvního porodu? Ne, tohle není to, co hledám. Po dlouhé diskuzi o tom, že doma rodit nebudu, prostě NEBUDU mi byl doporučený porodní dům nebo alespoň alternativní porodnice v Rakovníku, což je o mnoho dál a daleko komplikovanější cesta než do blízkých Hořovic. Poté jsem se dozvěděla, co je to orgasmický porod a jak by mi partner měl u porodu masírovat bradavky a jiné další postupy, které byly sice zajímavé, ale ne to, co bych hledala. Přestože dula byla velice milá usměvavá paní, nabyla jsem pocitu, že raději porodím sama bez masírování bradavek a hlavně v porodnici.

Druhá paní, také dula už na mne nepůsobila ani tak příjemným dojmem jako ta první. Znovu mi byl doporučován domácí porod a já jsem pořád přemýšlela o tom, kolik má paní na sobě těch batikovaných sukní, napočítala jsem určitě 4 a to bylo venku poměrně teplo a když potom zvedla ruce, pochopila jsem, že tato paní je zcela přírodní a i když to bude znít hloupě a dětinsky, nemohla jsem vyhnat z hlavy představu, jak na mě z jejího neoholeného podpaží doslova cákájí kapičky potu a ona kolem mne provádí jakýsi rituální tanec, o kterém mluvila s vonnými tyčinkami, které mi smrdí a z duše je nenávidím. Ani tentokrát jsem nenabyla pocitu, že bych tuto osobu chtěla mít v můj den D u sebe.

Už jsem si říkala, že to prostě zvládneme sami, bude to náročnější, ale přítel bude jen u hlavy a ohlídá všechno, co chceme pro naše miminko. Nakonec jsem ještě dostala tip na paní, která sice není dula, ale je porodní kouč. Řekla jsem si, že do třetice všeho dobrého, i zlého. To, že paní není dula, pro mne bylo první velké plus, nějak jsem pořád hledala něco jiného. Tentokrát jsem poprosila i přítele, jestli by nemohl být u schůzky s námi, končila jsem 22.tt a protože těhotenství jsem měla hodně rizikové, poprosila jsem paní Krause, zda by nemohla přijet k nám domů. Byla jsem připravená na všechno…

Zvonek. Paní přišla na čas. Plná očekávání jsem vyhlížela, kdo vystoupí z výtahu… Nikdo nevystoupil. Paní Krause si našich sedm pater jednoduše vyběhla po schodech, ani se nezadýchala prý v rámci tréninku. Začala jsem se soustředit na každou maličkost. Úsměv. Podaly jsme si ruku, její pevný stisk místo leklé ryby mě příjemně překvapil. Vzájemné představení. Trochu mi trvalo, než jsem ji přesvědčila, aby si boty určitě vyzula až v předsíni, ale tím vším jen sbírala plusové body. Byla krásně upravená, voněla čistotou, střídmě nalakované nehty a pořád se usmívala. Byla mi od první chvíle hrozně sympatická. Během pár vět nám vylíčila, co dělá, čemu se věnuje, jaké jsou její vize do budoucna i to s čím se nedokáže ztotožnit. V krátkosti mluvila i o své rodině a já jsem viděla, že její rodina, je pro ni nejvíc.

Měla jsem jasno, chci ji. Moc bych si přála mít ji u porodu, jen jsem doufala, že se zalíbíme i my jí. Bylo mi jasné, že při tak náročném programu pro ni budeme velká pracovní zátěž. Její první otázka k nám byla: „A jaká je Vaše představa? Co bych pro Vás mohla udělat?“ A já jsem začala povídat o všem. O prvním porodu, jaké z něj vyplynuly problémy pro mě, pro přítele, pro naši rodinu. Jak mě to málem stálo vztah a jak bych si to přála teď.  Chtěla znát můj zdravotní stav do detailu. Se zájmem mne poslouchala, jen úsměv se jí z tváře vytratil a vystřídalo ho neuvěřitelné pochopení… Naklonila se ke mně, stiskla mi ruku, usmála se a řekla: „To zvládneme…“ Naše sympatie byly vzájemné, za ty roky jsem se přítele ani nemusela ptát, věděla jsem, že jsme naši tu, kterou jsme hledali. 

Anička se o mě starala celou druhou půlku těhotenství. Pravidelně mi psala, jak mi je, jak se mám. Zajímala se o celou naši rodinu. Nikdy nezapomněla, kdy mám další kontrolu a sama se mi vždy připomněla, abych jí dala vědět, jak jsme dopadli. Podporovala mě i psychicky, když přes sms vycítila, že něco není v pořádku. Byla mi velkou oporou v opravdu těžkých chvílích, protože život není jednoduchý a rozhodnul se náš vztah podrobit nemalým a těžkým zkouškám. Bylo to velmi náročné období plné strachu, stresu, nejistoty, obav. Tenkrát mi Anička doporučila Bachovy esence a i díky nim jsem byla klidnější. Když se teď ohlédnu zpátky, vidím to všechno s odstupem času a říkám si, že je neuvěřitelné, co všechno jsme překonali. Občas se stalo, že Anička na poslední chvíli naši schůzku zrušila, měla také náročné období a řešila věci ohledně zdraví svých dětí a mě to jen ujistilo v tom, že rodina pro ni je a vždycky bude na prvním místě a že jsem si vybrala správně.

Blížily se prázdniny, doba dovolených a mě pořád strašili předčasným porodem. Prý budu ráda, když vydržím do 37.tt Anička dostala dovolenou jako překvapení a její první reakce byla, že mi volala a konzultovala se mnou, že do porodu je daleko, ale jestli může jet, jestli mě to nějak nerozhodí… Prostě Anička… Miminku před odjezdem domluvila, že bez ní se rodit nebude.

Půjčila mi knihu o hypnoporodu, abych se nenudila. Vše zařídila, a já jsem se jí každý den musela hlásit, jak mi je, co je nového a zda jsme v pořádku. Po jejím návratu jsme zašly na oběd. Vypadala úplně jinak. Celá zářila krásně opálená a v očích měla jiskru něžnosti. Přestože byla jako proutek, nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli náhodou nečeká miminko… Její úsměv všechno prozradil. Bude z ní trojnásobná maminka. Náš oběd se protáhnul do večeře, kdy jsme povídaly a rozebíraly všechno možné. Měla jsem obavy, aby mne Anička mohla doprovázet, ale zdraví miminka bylo na prvním místě. Říkala jsem, že by mi i stačilo, kdyby seděla na chodbě. Anička mě ujistila, že když bude všechno v pořádku a její zdravotní stav to dovolí, bude se mnou.

A tak plynuly další týdny, až se konečně přiblížil vytoužený 37.tt kdy jsem radostí skákala, že jsme to dotáhli až sem, že miminko už má dovyvinuté plíce a je připravené se narodit. Nakoupila jsem si homeopatika k porodu. Každým dnem jsem věděla, že už se mimísek může narodit. Byla jsem klidná. Zajistila jsem hlídání pro naši Nikolku a hodně odpočívala. Hodně mi pomáhala moje maminka, která u mě byla skoro každý den. Už jsem docházela jednou týdně na monitor. Ten první dopadnul na 1 a já jsem konečně mohla vysadit léky na udržení těhotenství.

Zůstalo mi jen magnesium a železo, u obou mi Anička doporučila šetrnější variantu, kterou moje tělo lépe snášelo. Ve 38.tt jsem začínala s pupalkovým olejem. Anička byla hotová studnice moudrosti. Začínala jsem mít vnitřní strach a už jsem byla jako balón. Hrdá na svoje bříško, které mělo už 111 cm. Pořád jsem ho hladila. Končila jsem 38.tt a na monitoru se začínaly hlásit první kontrakce. Poprvé jsem poznala, co jsou to poslíčci. Začínám pít na radu Aničky předporodní čaj. Konec 40.tt a miminko stále spokojené v bříšku. Zaráželo mě, že už mi nehlásili míry a váhu miminka. Otékaly mi nohy. Nikolka se mnou pravidelně chodila na monitory, byla tak hodná a klidná. V noci už jsem často nemohla spát a tak jsem pekla. Blížily se naše horké tipy na příchod miminka na svět, ale žádný z nich nevyšel. 41.tt bolela mě hlava, záda, nemohla jsem spát, dokonce ani úplněk nepomohl a miminko bylo navzdory všem obavám stále spokojené uvnitř.

Na monitory už dojíždím do Hořovic, vzhledem k vyhlášenému stop stavu mě vyšetřovali v koupelně, kde bylo otevřené okno a pořádně jsem nastydla. Díky radám Aničky nasazuji přírodní léčbu. Další den v noci jsem už měla velmi znatelné poslíčky. Následující den poslíčci pokračovali, Nikolku jsme odvezli na hlídání a já jsem se rozhodla, že miminku na svět trochu pomůžu. Už jsem mu nemohla dát víc. 41.tt byl u konce, začínalo se spekulovat o vyvolání, miminko už si ze mě vzalo maximum, nemohla jsem spát, začínala jsem být slabá a věděla jsem, že hodně síly budu potřebovat k porodu. Chtěla jsem příchod na svět nechat úplně na něm, ale už jsem i vnitřně cítila, že bych mu měla pomoct. Přestávalo mě kopat a oběma nám už nebylo nejlíp. V porodnici jsem si ověřila, že stop stav už netrvá a navíc má službu moje paní doktorka. Vše konzultuji s Aničkou, která mi radí, že můžu zkusit pár tipů, ale nakonec si to miminko stejně udělá podle sebe, nicméně drží pohotovost. Uvařila jsem si předporodní čaj.

Cestou domů jsem šla do 7. patra po schodech. Dala jsem si horkou vanu s levandulí. S Láďou jsme si zašli na pálivou čínu a procházeli se ruku v ruce nočním městem. Aromaterapie skořicí, masáž podbřišku. O pár hodin později se kontrakce rozjeli po 2-3 minutách. Hurá je to tady, jedeme. Anička držela pohotovost, její manžel byl na služební cestě, ale děti hlídala maminka. Píšu sms. Nic. Volám. Nic. Nevěším hlavu a jedu rovnou k Aniččce. Jsme před domem, celou cestu se mi nedaří se s ní spojit. Nechci vzbudit děti, tak obhlížím dům. Strach, že ji ale nebudu mít u sebe převážil a zvoním. Nic. Auto má tady, začínáme být nervózní. Nasedám do auta a říkám: „Pojedeme, už to dlouho možná trvat nebude, zkusím naposledy zavolat…“ V tom vyděšená Anička volá mě. Telefon měla pod polštářem, usnula a neslyšela ho. Až její maminka jí přišla říct, že má pekně divné sousedy, zvonit takhle v noci na lidi a v tom se tak polekala, že hned hledala mobil a za 2 minuty byla venku i s předporodním koktejlem homeopatik. Moc se nám omlouvala, ale nic se nestalo, jsme jen lidi, ne stroje. Cestou do porodnice mi nabídla tykání, prý se mi bude možná říkat ty vole než vy vole, to mě tak rozesmálo, že jsme celou cestu mezi kontrakcemi už jen vtipkovali. 

Porodnice, vyšetření, paní doktorka Pelikánová mě s úsměvěm vítá a říká: „Ano, něco se děje, ale k porodu to ještě nebude… Uvidíte, buď se to rozjede a ještě na dálnici se otočíte a přijedete, nebo se v klidu vyspíte a ráno budeme moudřejší. Nechci vás tady držet celou noc.“ S díky odcházím, omlouvám se Aničce za zbytečný stres a probuzení. Jedeme domů. To mám za to, že jsem ho chtěla přinutit jít na svět dřív, než se sám rozhodne. Byla jsem vzhůru do 4 do rána a omlouvala se miminku. Spala jsem 2 hodiny.

Dnes začínám 42.tt. Láďa musel dopoledne do práce. Odvezl mě, naposledy jako 2v1 k tetě i s Niki. Teta mě rozmazlovala, upekla mi oblíbený koláč, pořád jsem pila předporodní čaj. Chodila jsem po zahradě a už mě neskutečně bolelo v kříži. Sprcha. Kontrakce byly velmi nepravidelné. Miminko začalo znovu kopat, byla jsem šťastná a užívala si to. Odpoledne jsem začala trochu krvácet. Nikolka mě prosí, ať s ní jdu skákat na trampolínu. Povídám: „Nikolko, to nejde, vždyť z toho porodím…“ Její smutný obličej mě málem rozplakal. A nápad je tu.  Celé těhotenství jsem ji nemohla zvednout do náruče, abych neublížila miminku. Mazlila jsem ji jen na zemi. Udělám jí radost. Hop, hop, hop…  Od 16:45 měřím kontrakce po 3-4 minutách, bolest sílí, ale už nechci jet zbytečně. Nikolku odvážím k mamince na hlídání. Posílám Aničce záznam naměřených kontrakcí. Tam už sotva sedím. Loučím se se svojí holčičkou. Tisknu ji k sobě, slzy mi tečou po tvářích, nechci ji opustit ani na minutu, ale cítím, že tentokrát mě domů už nepustí… Volám Aničce. Po prvním zazvonění je jasno, jedeme. V 18:23 volám do porodnice. V autě už to není žádná legrace. Kontrakce sílí.

V porodnici mi natáčí monitor a je rozhodnuto, zůstáváme, je 19 hodin. Anička i Láďa se převlékají. Vyšetření. Sestřička hlásí: „Jste otevřená na 5-6 cm, pokud jste chtěla epidural, tak to nestihnete, je to tu…“ V pořádku, nechtěla, jdeme na to.

Ptám se, kdo má službu a moje nejhorší předtucha se stává skutečností. Primářka Věra Pavlů, se kterou mám špatnou zkušenost už z minula, což mám i v porodním plánu. Prosím tedy o druhou doktorku, která má službu. Není to problém. Uf. Sestřička mi dává klystýr. Láďa čeká na chodbě. Anička v předsálí. Sprcha. V pokoji panuje klidná nálada, Anička si připravuje vše potřebné. Ujišťuje mě, že moje věci jsou zamčené u sester. S Láďou domluvíme, kde bude sedět, aby mi byl na blízku, ale nepřekážel personálu ani Aničce. Kontrakce jsou silné. Anička mi nabízí masáž, kterou s díky odmítám, už nesnesu dotyk jiné osoby, možná ani svůj vlastní. Epidural jsme nechtěli, ale vzhledem k síle kontrakcí mi nabízejí Entonox.

Na radu Aničky přijímám. Nemůžu přes náhubek dýchat, je mi to strašně nepříjemné a moje reakce jsou velmi opožděné… „Slečno, víte, jak se jmenujete?“ Ticho. „Lenka“ odpovídám s velkým zpožděním. „Jaký je dneska den?“ ptá se sestra. „Je mi to jedno“ říkám a proto mi jej po pár minutách zase odebírají. Díkybohu, tohle mi vůbec nepomohlo, vůbec jsem to nebyla já. V místnosti jsme my tři a porodní asistentka. Službu má mladičká sympatická doktorka. Usmívá se a říká: „Jdeme do finále…“ Kontrakce, zatlačte. Au au au. Teda tohle zažívám poprvé. Už chápu výhody epiduralu. Další kontrakce.

Drtím silou kovový stojan, až mám fialové prsty a úplně bílé klouby. Řvu na Láďu, ať na mne mluví, potřebuju ho slyšet, jeho hlas mě vždycky uklidňuje. Je zmatený. Nic neříká. Anička mu radí, ať říká třeba abecedu. Znovu na něj křičím, že potřebuju slyšet jeho hlas. Chudák vůbec neví, co dělat, tak slyším, jak začíná mluvit. „Už vidíme vlásky…“ hlásí paní doktorka, ještě jedna kontrakce a bude miminko venku. Nabírám síly. Anička mi otírá čelo. „Klidně se o mě zapři“ říká… Odpovídám: „Jsi blázen, nechci ti ublížit, vždyť jsi taky těhotná…“ Usmívá se. Hladí mě po čele. Ujišťuje mě, že to zvládnu. Říká mi, jak dýchat, tlačit… Přichází další kontrakce. Křičím, tlačím, Anička mi tiskne hlavu k hrudníku. Nic. Nevadí. Při další kontrakci už se to určitě povede. Ptám se, jestli něco dělám špatně. Ne ne ne, jen musím víc zatlačit. Ok, přichází další, tlačím ze všech sil. Nic.

Něco je špatně.

Točí se mi celý svět. Anička se mi dívá do očí: „Vydrž… Zvládneš to…“ Všechno najednou vidím rozmazaně. Zažívám úplně nový pocit. Nelíbí se mi. Jako bych opouštěla vlastní tělo. Otočím hlavu na Láďu, dívá se na mě, ztrácím ho v mlze, stačím ještě říct: „Počkej venku prosím. Jdi pryč…“ Nechápe, ale beze slov se zvedá a odchází. Cítím, jak se všechno točí, slyším všechny z velké dálky, vidím jen tmu. Anička mě plácá po tvářích: „Leni!!! No tak, Leni!!! Ty to zvládneš, co se děje?“ Nemůžu ji odpovědět. Vybavuju si mého Láďu, když se na mě podíval a poprvé mi řekl miluji Tě a hned následně Nikolku, jak jsme se včera držely za ruce a točily se jako blázni dokola… Slzy mi tečou po tvářích. Už je neuvidím. A toho maličkého se nedočkám. Snad zachrání alespoň jeho… Už nemůžu, jsem na pokraji sil. Ztrácím vědomí. Najednou necítím nic. 

Anička mi chrstla studenou vodu do obličeje. Plácá mě po tvářích. Otevírám oči: „Leni, co se děje??? Mluv se mnou, no tak, co se děje???“ „Anni, já už nemůžu, přes něco to nejde ven…“ Anička se mi upřeně dívá do očí a říká: „Leni zůstaň se mnou, zvládneš to, musíš!!!“ Drží mě za ruku a v jejích očích čtu zděšení, vidí, že to není dobré. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, asi jen chviličku, obracím se k paní doktorce: „Už nemůžu, nezvládnu to, přes něco to miminko nejde ven. Prosím o císařský řez.“ Paní doktorka mě uklidňuje: „To si myslí, spousta maminek, zvládnete to, nebojte, přichází další kontrakce, tak pojďme…“ Seberu zbytky sil, tlačím, neskutečně to bolí a zase nic. Prosím Aničku, aby zavolala primářku, navzdory našemu porodnímu plánu i mému přesvědčení. Další kontrakce. Zase nic.

Začínají mě nabírat na císařský řez. Vchází primářka. „Dobrý den, představovat se vám nemusím, copak se děje?“ Rychle zhodnotí situaci a ptá se: „Paní kolegyně“obrací se na mladou doktorku, „ paní má doma už tříletou holčičku, vy ji nabíráte na císařský řez? Dítě je dávno v porodních cestách, to ho chcete zpátky tahat za nohy? Budeme tedy zachraňovat maminku nebo miminko?“ Takže jeden z nás to nezvládne.

Láďa zůstane s dětmi sám, blesklo mi hlavou. Neuvidím je vyrůstat… Slzy mi už tečou proudem. Primářka se obrátí ke mně: „Vím, že víte, kdo jsem. Co se děje?“ „Paní Primářko přes něco to miminko nejde ven.“ Primářka zvedne obočí. Začínáme ztrácet ozvy miminka. Podívá se na Aničku, ta s vážnou tváří jen zavrtí hlavou a říká: „Prosím paní primářko, věřte jí, je na pokraji sil, ztrácí vědomí…“ Primářka mě rychle vyšetří. „Máte pravdu. Vy jste měla nějaký úraz?“ „Ne.“ odpovídám. „Aha, zřejmě se vám to stalo při prvním porodu. Máte vzpříčenou kostrč, proto se miminko nemůže dostat ven.“ A názorně mi vše ukazuje na dlani své ruky. „Aha, a je nějaké řešení?“ ptám se se slzami v očích. „Ano, je. Jen se připravte na to, že teď to bude opravdu bolet.“ Jakože do teď to byla sranda? Nevadí, hlavně, když on přežije. Dívám se na hodiny, je 21:15. „Jak dlouho to může trvat“ ptám se. „Do půlnoci je venku…“odpovídá, můj výraz zděšení mluví za vše„dělám si legraci, pár desítek minut, nebojte.“ Uf, to mám za to, že jsem ji nechtěla u porodu.

Domluvili jsme se, že mi píchnou oxytocin. Najednou všechno nabralo velmi rychlý spád. Bolesti zesílily, ač jsem netušila, že to je ještě možné. Tisíckrát zesílily. Čekáme na kontrakci. Teď. Primářka strká svou pěst dovnitř, stlačuje kostrč a posouvá ji na stranu. Neuvěřitelná bolest mi projela celým tělem. Všichni mě povzbuzují a křičí, co mám dělat. Další kontrakce. Anička se zapírá, moji hlavu mi dává na hrudník a kříčí: „Tlaaaačččč!!!!“ Ze všech posledních sil, co mám zatlačím a najednou vidím svého syna!!! Rychle stříhají pupeční šnůru, pokládají ho na přístrojovou desku, obhlídnou životní funkce a usmívají se.

Anička volá na Láďu, ať o ten nádherný okamžik nepřijde. Utírá mi pot z čela, usmívá se a říká: „Je v pořádku…“ Ládíček začal plakat. Láďa mi dává pusu na čelo a drží mě za ruku. V očích má nepopsatelný výraz. Vysílená, ale neskutečně šťastná se dívám na ten uzlíček štěstí. Neuvěřitelná radost mi zaplavila srdce. Z porodního plánu skoro nic nedodrželi, ale žije. Já i on. Očištěného mi ho Anička pokládá do náruče. Láďa stojí hned vedle. „Tady máš svého Ládíčka…“

Pohlédnu na něj, jak se snaží rozevírat očka po tak dlouhé době ve tmě. Položím si ho na srdce a hladím ho. „Miluju Tě můj maličký…“ šeptám mu, „… vítám tě mezi nás…“ Anička mi pomáhá s prvním přisátím. Pije… Sám saje moje mléko… Jeden z nejkrásnějších pocitů na světě… Zvládli jsme to. Oba. Moc dobře si uvědomuju, jak málo stačilo, aby to dopadlo úplně jinak. Anička si balí věci a chce odejít, abychom mohli být sami. Nepřichází v úvahu: „Zůstaň prosím s námi“ prosím ji. Je plná něhy, pláče i ona, a na mou žádost podává Ládíčka tatínkovi, abych mohla odpočívat. Necítím ruce. Bojím se, aby mi nevypadl. Zůstáváme v pokoji jen my tři s Aničkou. Láďa odchází s Ládíčkem na novorozenecké oddělení, mě čeká porod placenty, což už je hračka. 

Náš syn Ladislav Prečan se narodil 20.9.2016 ve 21:38 s váhou 4030g a 51 cm. 

 

 

Než mě přivezou na pokoj a vypíšu všechny formuláře jsou skoro 4 hodiny ráno. Mezitím mi Ládíčka přivezli jednou na kojení. Krásně se přisál a napil. Jdu za sestrou vše odevzdat a prosím, zda bych už nemohla mít Ládíčka u sebe, nemůžu spát, chci být s ním… Nemůžu chodit ani sedět, mám rupturu 2. stupně, ale nic se nevyrovná tomu pocitu být u něj. Dívám se, jak spokojeně oddychuje v postýlce. Něžně ho hladím po vláskách. Než mi stačí přinést moje osobní věci, je tu vizita, až po ní můžu teprve dát vědět rodině, že je nás o jednoho víc…

Anička za námi jezdila do porodnice každý den. Navzdory dobře míněným radám sestřiček jsem se řídila vlastním pocitem a radou Aničky. Na oddělení šestinedělí ji neviděli moc rádi, ale nakonec mi vyšli vstříc. 

 

Ládík se narodil v úterý a v pátek nás pouštěli domů. Přestože jsem měla pouze Láďu a Aničku napsanou v papírech, aby jí podávali veškeré informace i po telefonu, na oddělení šestinedělí měli ze začátku problém se vším, co Anička dělala jinak. Například jsem měla problém, že pokud si nedojdu na záchod, nemůžou mě pustit domů. Čípky nepomáhali a tak mi Anička doporučila šetrnější variantu.

 

Paní primářce jsme nesli velkou bonboniéru s děkovným vzkazem i omluvou. Můj syn nikdy nedostal umělé mléko, pil krásně od prvního okamžiku a pro mne to byla velká úleva. Dnes je mu deset měsíců, má se čile k světu, je stále plně kojený. Moje mateřské mléko mu chutná natolik, že bojkotuje příkrmy, ale i k nim už hledáme cestu. Spí se mnou v posteli, uspává se kojením, je mi stále na blízku a nikdy se nenapil z lahve. Kojím na požádání dle jeho potřeb, neomezuji ho na žádné 10 minut z jednoho prsu, prostě on sám si řekne kdy má dost. Jsem tady pro něj 24 hodin denně a za to vděčím naší Aničce, která se pro nás stala součástí naší rodiny. Pro mě navždy zůstane můj anděl strážný, protože ona jediná mi věřila a zachránila život mě i našemu synovi.

Aničko děkuji…

SEZNAMTE SE, PROSÍM, SE ZÁSADAMY OCHRANY OSOBNÍCH ÚDAJŮ ZDE!